Satanismus

Ve své závěrečné práci jsem se rozhodl zabývat trochu neobvyklým tématem, konkrétně satanismem, jeho různými směry a důvody, které vedou lidi k jeho vyznávání. Satanismus a myšlenky které z něj vycházejí mají velký vliv nejen na současnou mládež, ale i další skupiny ve společnosti. Proto si myslím, že by v žádném případě neměl být podceňován a naopak, měla by se mu věnovat patřičná pozornost. Zároveň by mělo vejít do všeobecného povědomí lidí, že satanismu existuje vícero druhů a nelze se na něj dívat jako na ucelený náboženský systém.

Satanismus existuje ve velkém množství variant, obecně by se však dalo hovořit o třech archetypech, které se ve větší, či menší míře mísí. Prvním a asi mediálně nejznámějším jsou náboženští satanisté, kteří opravdu věří v Satana jako duchovní bytost, které jsou ochotni obětovat zvířata i lidi. Posudky různých psychologů se všeobecně shodují, že si touto vírou pouze legitimizují své socio-patologické chování.

Druhým archetypem je filozofický satanismus, jehož vyznavači neuznávají dle svých slov falešnou křesťanskou morálku, věří pouze v sebe a přírodu (do které často zahrnují i magii), ale Satana jako existující bytost neuznávají. Na tento zvláštní protiklad je jednoduchá odpověď – kontroverzní název této filozofie k ní přitahuje velkou pozornost, což je záměrem jejích vyznavačů.

O třetím a posledním archetypu by se dalo mluvit jako o kulturních nebo módních satanistech. Ti se obvykle odívají do černého oblečení s různou škálou vulgárních, nebo společensky ne příliš pozitivně přijímaných nápisů či obrázků. Často jde o příznivce jedné z mnoha odnoží hudebního žánru metal.

Jak si můžeme všimnout, většinou je satanismus negací obecně rozšířených názorů a hodnot ve společnosti, popřípadě kritickým zamyšlením nad její funkcí či jejím rázným odmítnutím. Prostřednictvím těchto „nepřátel“ se Satanismus identifikuje stejně, jako je to popsáno v knize Myslet sociologicky: „cizí skupina je přesně onou imaginární opozicí, již k sobě vlastní skupina potřebuje pro svou sebeidentitu, soudržnost, vnitřní solidaritu a emocionální jistotu.“(Bauman, May 2004: 44)

Jak už jsem uvedl dříve, archetypy se mezi sebou různě mísí dle individuality jedince či skupiny. To je další ze zajímavých věcí na satanismu. Není vůbec homogenní, existuje obrovské množství různých skupin, řádů či sekt, které o sobě tvrdí, že jsou satanisté a není možné objektivně rozlišit, která z nich obsah slova „satanismus“ naplňuje beze zbytku. Není neobvyklé, že každá ze skupin označuje za satanisty pouze sebe a ostatní má za pomýlené blázny. Ačkoliv existuje Satanská bible, kterou sepsal v roce 1969 Anton Szandor LaVey, nelze ji považovat za nějaký „standart“ či sjednocující prvek. I ona totiž nabádá k samostatnému a racionálnímu uvažování, kdy podrobíme každou myšlenku, včetně těch z vnějšku, zralé úvaze. A činí tak bez vyjímek, přímo nabádá k tomu, aby čtenář polemizoval s autorovými myšlenkami, nebo přímo nesouhlasil.

Náboženský satanismus patří k nejméně rozšířeným, ale lze jej obecně považovat za nejnebezpečnější a mediálně nejznámější. Náboženský satanista tvrdí, že je v kontaktu se Satanem a své činy často svádí na něj. Jako příklad mohu použít následující událost, kdy satanisté v Rusku zabili a částečně snědli čtyři své vrstevníky.

Odpovědnost při tom delegují na Satana, či přímo tvrdí, že je na ně právo díky Satanovi krátké. Tyto skupiny mají obvykle charakter uzavřené sekty s několika málo členy, scházejícími se v tajnosti. Právě takovéto skupiny tvoří satanismu velkou část jeho fasády, jak o ní mluví Goffman. Když se dnes mluví o satanismu, většina lidí si vybaví z médií právě tuto formu.

Zde je možné do jisté míry mluvit o sebenaplňujícím proroctví, respektive o Thomasově teorému: „Jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích.“ (Merton 2000: 196). Na jeho vzniku se přičinila především katolická církev a její popis Satana, jeho uctívačů a temných rituálů. Právě tyto popisy výrazně přispěly ke vzniku náboženského satanismu. Ten by se ale neobjevil bez toho, aniž by se našlo pár duševně nemocných lidí, kteří své činy obhajovali sami před sebou a druhými tím, že jim je našeptal Satan.

Filozofický, nebo také intelektuální satanismus je rozšířenější. Jeho základní myšlenky shrnul a formuloval LaVey, který při tom vycházel z jiných autorů a tradicí (například z Nietzscheho). Základní tezí je odmítnutí údajného pokrytectví typického pro křesťanskou církev, vyznávání egoismu a přijetí zákona džungle – silnější vítězí – oko za oko, zub za zub.

Poslední archetyp má s filozofií či náboženstvím společného pramálo. Jde spíše o módu, nebo styl života, aniž by se „vyznavači“ nějak výrazněji zamýšleli nad otázkami, které si kladou jejich „kolegové“ z ostatních skupin. Na druhou stranu by se dalo říct, že tato skupina slouží jako jakási „líheň“, z níž se rekrutují vyznavači předchozích dvou archetypů. Jde převážně o různé fanoušky metalu, členy gothické subkultury nebo lidi, kteří se chtějí učinit zajímavými tím, že nosí obrácený kříž či pentagram. Zde více než kdekoliv jinde platí následující Simmelova zmínka o přírodních národech, kterou můžeme napasovat i na skupiny satanistů: „[...] vytvářejí ostře se lišící podobu módy, kterou každá skupina dává najevo svoji sounáležiost směrem dovnitř stejně jako svoji odlišnost směrem navenek. (Simmel 2006: 106)“

Nelze opomenout vliv této skupiny na tvorbu fasády satanismu. Způsob jakým se jedinci stylizují naznačuje, jak chtějí být společností vnímání, či jak s v ní cítí. Lidé pak vnímají satanismus (respektive vidí jeho fasádu) převážně jako kombinaci oblékání módních satanistů (černá barva, ostrý kov, kůže) s činy náboženských (vraždy, oběti), což satanismus nestaví do dobrého světla, jelikož je vnímán veskrze negativně. Argumenty intelektuálních satanistů pak přicházejí vniveč.

Satanismus není jen zlý, obvzláště filozofický může pomoci některým jedincům k většímu sebevědomí a sebeprosazení v kolektivu. Na druhou stranu je více než jiné myšlenkové směry náchylný ke zneužití, už jen kvůli pozadí výrazu a původu jeho vzniku. Je nezbytně nutné jednotlivé směry satanismu rozlišovat a tomu uzpůsobit případnou komunikaci s konkrétním vyznavačem.