Ve své závěrečné práci jsem se rozhodl zabývat trochu neobvyklým tématem, konkrétně satanismem, jeho různými směry a důvody, které vedou lidi k jeho vyznávání. Satanismus a myšlenky které z něj vycházejí mají velký vliv nejen na současnou mládež, ale i další skupiny ve společnosti. Proto si myslím, že by v žádném případě neměl být podceňován a naopak, měla by se mu věnovat patřičná pozornost. Zároveň by mělo vejít do všeobecného povědomí lidí, že satanismu existuje vícero druhů a nelze se na něj dívat jako na ucelený náboženský systém.

Satanismus existuje ve velkém množství variant, obecně by se však dalo hovořit o třech archetypech, které se ve větší, či menší míře mísí. Prvním a asi mediálně nejznámějším jsou náboženští satanisté, kteří opravdu věří v Satana jako duchovní bytost, které jsou ochotni obětovat zvířata i lidi. Posudky různých psychologů se všeobecně shodují, že si touto vírou pouze legitimizují své socio-patologické chování.

Druhým archetypem je filozofický satanismus, jehož vyznavači neuznávají dle svých slov falešnou křesťanskou morálku, věří pouze v sebe a přírodu (do které často zahrnují i magii), ale Satana jako existující bytost neuznávají. Na tento zvláštní protiklad je jednoduchá odpověď – kontroverzní název této filozofie k ní přitahuje velkou pozornost, což je záměrem jejích vyznavačů.

O třetím a posledním archetypu by se dalo mluvit jako o kulturních nebo módních satanistech. Ti se obvykle odívají do černého oblečení s různou škálou vulgárních, nebo společensky ne příliš pozitivně přijímaných nápisů či obrázků. Často jde o příznivce jedné z mnoha odnoží hudebního žánru metal.

Jak si můžeme všimnout, většinou je satanismus negací obecně rozšířených názorů a hodnot ve společnosti, popřípadě kritickým zamyšlením nad její funkcí či jejím rázným odmítnutím. Prostřednictvím těchto „nepřátel“ se Satanismus identifikuje stejně, jako je to popsáno v knize Myslet sociologicky: „cizí skupina je přesně onou imaginární opozicí, již k sobě vlastní skupina potřebuje pro svou sebeidentitu, soudržnost, vnitřní solidaritu a emocionální jistotu.“(Bauman, May 2004: 44)

Jak už jsem uvedl dříve, archetypy se mezi sebou různě mísí dle individuality jedince či skupiny. To je další ze zajímavých věcí na satanismu. Není vůbec homogenní, existuje obrovské množství různých skupin, řádů či sekt, které o sobě tvrdí, že jsou satanisté a není možné objektivně rozlišit, která z nich obsah slova „satanismus“ naplňuje beze zbytku. Není neobvyklé, že každá ze skupin označuje za satanisty pouze sebe a ostatní má za pomýlené blázny. Ačkoliv existuje Satanská bible, kterou sepsal v roce 1969 Anton Szandor LaVey, nelze ji považovat za nějaký „standart“ či sjednocující prvek. I ona totiž nabádá k samostatnému a racionálnímu uvažování, kdy podrobíme každou myšlenku, včetně těch z vnějšku, zralé úvaze. A činí tak bez vyjímek, přímo nabádá k tomu, aby čtenář polemizoval s autorovými myšlenkami, nebo přímo nesouhlasil.

Náboženský satanismus patří k nejméně rozšířeným, ale lze jej obecně považovat za nejnebezpečnější a mediálně nejznámější. Náboženský satanista tvrdí, že je v kontaktu se Satanem a své činy často svádí na něj. Jako příklad mohu použít následující událost, kdy satanisté v Rusku zabili a částečně snědli čtyři své vrstevníky.

Odpovědnost při tom delegují na Satana, či přímo tvrdí, že je na ně právo díky Satanovi krátké. Tyto skupiny mají obvykle charakter uzavřené sekty s několika málo členy, scházejícími se v tajnosti. Právě takovéto skupiny tvoří satanismu velkou část jeho fasády, jak o ní mluví Goffman. Když se dnes mluví o satanismu, většina lidí si vybaví z médií právě tuto formu.

Zde je možné do jisté míry mluvit o sebenaplňujícím proroctví, respektive o Thomasově teorému: „Jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích.“ (Merton 2000: 196). Na jeho vzniku se přičinila především katolická církev a její popis Satana, jeho uctívačů a temných rituálů. Právě tyto popisy výrazně přispěly ke vzniku náboženského satanismu. Ten by se ale neobjevil bez toho, aniž by se našlo pár duševně nemocných lidí, kteří své činy obhajovali sami před sebou a druhými tím, že jim je našeptal Satan.

Filozofický, nebo také intelektuální satanismus je rozšířenější. Jeho základní myšlenky shrnul a formuloval LaVey, který při tom vycházel z jiných autorů a tradicí (například z Nietzscheho). Základní tezí je odmítnutí údajného pokrytectví typického pro křesťanskou církev, vyznávání egoismu a přijetí zákona džungle – silnější vítězí – oko za oko, zub za zub.

Poslední archetyp má s filozofií či náboženstvím společného pramálo. Jde spíše o módu, nebo styl života, aniž by se „vyznavači“ nějak výrazněji zamýšleli nad otázkami, které si kladou jejich „kolegové“ z ostatních skupin. Na druhou stranu by se dalo říct, že tato skupina slouží jako jakási „líheň“, z níž se rekrutují vyznavači předchozích dvou archetypů. Jde převážně o různé fanoušky metalu, členy gothické subkultury nebo lidi, kteří se chtějí učinit zajímavými tím, že nosí obrácený kříž či pentagram. Zde více než kdekoliv jinde platí následující Simmelova zmínka o přírodních národech, kterou můžeme napasovat i na skupiny satanistů: „[...] vytvářejí ostře se lišící podobu módy, kterou každá skupina dává najevo svoji sounáležiost směrem dovnitř stejně jako svoji odlišnost směrem navenek. (Simmel 2006: 106)“

Nelze opomenout vliv této skupiny na tvorbu fasády satanismu. Způsob jakým se jedinci stylizují naznačuje, jak chtějí být společností vnímání, či jak s v ní cítí. Lidé pak vnímají satanismus (respektive vidí jeho fasádu) převážně jako kombinaci oblékání módních satanistů (černá barva, ostrý kov, kůže) s činy náboženských (vraždy, oběti), což satanismus nestaví do dobrého světla, jelikož je vnímán veskrze negativně. Argumenty intelektuálních satanistů pak přicházejí vniveč.

Satanismus není jen zlý, obvzláště filozofický může pomoci některým jedincům k většímu sebevědomí a sebeprosazení v kolektivu. Na druhou stranu je více než jiné myšlenkové směry náchylný ke zneužití, už jen kvůli pozadí výrazu a původu jeho vzniku. Je nezbytně nutné jednotlivé směry satanismu rozlišovat a tomu uzpůsobit případnou komunikaci s konkrétním vyznavačem.

Abych se přiznal, napsat recenzi Střepů snů pro mě byla poměrně náročná záležitost. Šlo o první hru tohoto druhu, kterou jsem měl možnost držet v rukou a hrát. Upřímně, byl to pro mě, jako člověka co začínal na Dračím Doupěti, následně přešel k DrD+, vyzkoušel pár dalších systémů a skončil u FATE, trošku šok. Překvapilo mě, že někdo v českých podmínkách přišel na trh s novou pen and paper RPG hrou, která si dle mého názoru klade za ambice oslovit i lidi, kteří jsou hrami na hrdiny nepolíbení. O těchto ambicích svědčí i fakt, že je možno o Střepy snů soutěžit prostřednictvím TV Nova.

Co jsou to hry na hrdiny?

Hry na hrdiny jsou stolní hry, ale od ostatních se liší tím, že se při nich více vypráví a zapojuje fantazie. Mají pozitivní vliv na rozvoj sociálních dovedností, komunikace a představivosti. Skupina hráčů se tak přenáší do fiktivního prostředí a jeden z nich – Vypravěč, pro ostatní připravuje příběh. Každý z hráčů (kromě Vypravěče) ovládá nějakou smyšlenou postavu v příběhu a reaguje jak na jednání postav ostatních hráčů, tak na vývoj děje předkládaného Vypravěčem. Pro podrobnější informace vám doporučuji wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hra_na_hrdiny

První dojem

Poštou mi přišel skvost v tvrdých deskách vytištěný na kvalitním křídovém papíře. Tak dobře vyvedenou příručku jsem vídal jen u cizojazyčných publikací. První hodinu jsem knížkou jenom listoval, abych si prohlédl ilustrace a odolával pokušení si přečíst flavor texty, kterými začínala každá kapitola. Při nahlédnutí do obsahu mě zaujal fakt, že samotný systém zabírá oproti jiným hrám jen zlomek celé knihy a naopak velký prostor je věnován tomu jak vytvořit plastickou postavu, dobře ji hrát a mít kvalitní příběh.

Oč jde?

V českých podmínkách se při recenzi nového tištěného RPGčka nelze vyhnout srovnání se zavedeným Dračím Doupětem a jeho mladším bratříčkem – Pluskem. Klasický „dračák“ byl založený na spoustě hodů s velkým množstvím kostek. Plusko se poučilo a používá jenom hody K6, na druhou stranu proslulo vražedným množstvím tabulek, spoustou chyb a následných errat (=oprav a dodatků). Takže ani jeden z těchto dvou systémů bych neoznačil za ideální. V Plusku je vidět velký pokrok co se týče tvorby postav a příběhu (viz. charakterník a podobně). V později vydaném Bestiáři jsou úvodní texty nejkvalitnější v celé hře vůbec. A co to má všechno společné? Tvůrce Bestiáře a zásadních pasáží v Pravidlech pro hráče v Dračím doupěti plus je stejný člověk, který vydal i Střepy snů – Matouš Ježek. V celé hře je vidět silné zaměření na příběh – hra je více o vyprávění než o hodech kostkou. Ty přicházejí na řadu tehdy, když se dostanou dvě strany do nějakého konfliktu. Kladem tohoto konceptu je plynulost děje. Nehrozí vám, že se zaseknete nad tabulkami a budete počítat únavu a naložení postav, nebo složitě kalkulovat, kdo co unese, či jak moc to danou činnost ovládá. V jedné z kapitol jsou dokonce podrobně popsány různé způsoby vyprávění, přes lineární až po retrospektivní. Hra tak poskytuje velké množství prostoru pro různé experimenty a přibližuje se tak k filmovým dílům, což je ve Střepech snů stále zdůrazňováno. Toto považuji za výrazný vstřícný krok vůči veřejnosti, která má hráče RPG her povětšinou za podivínské geeky, studenty matfyzu (bez urážky), nebo zakrnělé děti. Absence vazby na tolik oblíbené fantasy prostředí hru otevírá i lidem, kteří elfy považují za gaye a trpaslíky za humorné zahradní ozdoby.

Co přinášejí Střepy snů nového?

Celá kniha je napsaná poměrně čtivě a obsahuje dost příkladů jasně ilustrujících fungování celé hry. Krom toho obsahuje i několik návrhů na postavy a herní prostředí pro lenivé Vypravěče. Na rozdíl od ostatních v České republice vydaných RPG her popisuje zcela jasně fungování hry i úplnému nováčkovi. Varuje jej před typickými neduhy, kterých se začátečníci dopouštějí, popřípadě řeší jak se vyhnout konfliktům, které by se přenesly z herní roviny do reality (či naopak). Docela mě však překvapila formulace, že bez hráčova souhlasu nemůže postava zemřít. Je samozřejmě pochopitelná – předchází tomu, že bude (mrtvá) půlka herní skupiny přihlížet, jak živí dorážejí Cthullhu, nebo podobnou zrůdu. Na druhou stranu hra ztrácí onu hazardní atmosféru, kterou vyvolává hod na každou nebezpečnou situaci. Přežiju? Přizabije mě to? Jaké šance mám s osmi životy? Tím jsem nakousl další část – zapisování životaschopnosti postav. Ta je vyřešena tak elegantně, že umožňuje hrát prakticky nezranitelného Achilla, boha, ducha, zombii či cokoliv, co vás napadne. Můžete hrát béčkovou zombie akci, nebo Lovercraftovský horor, kde se postavy pomalu, ale o to jistěji blíží k hranicím totálního šílenství. Jedna z variant pro pokročilé hráče dokonce umožňuje hrát bez Vypravěče. Tento koncept jsem bohužel zatím nezkusil, ale moc se na něj těším.

Variabilita

Už jsem zmiňoval škálu prostředí, kde se dají Střepy snů hrát. Stejná variabilita platí i pro žánr. Není problém si zahrát hru ve stylu Solaris, Alien (i za Aliena:-)), Beverly Hills 90210, Stargate, Sabrina mladá čarodějnice, Pokémon, Star Wars, Noční můra v Elm street, Horizont události… takto bych mohl pokračovat do nekonečna. Ti z vás, kteří jsou na poli her na hrdiny trošku zkušenější jistě namítnou, že to není zase tak velká revoluce. Máme tu FATE, GURPS a podobné hry, které umožňují více než jedno prostředí a žánr. Teď však přichází velké ALE. Když srovnám základní příručku ke GURPS se Střepy snů, tak zjistím, že je mnohem tlustší. Obsahuje strašlivé množství pravidel. A má obrovské množství různých příruček, počínaje hrou ve středověku, po Star Trek. Nehledě na to, že je nemůžete legálně sehnat v češtině a vázané. U Střepů si koupíte jednu (ano JEDNU) příručku, přečtete si ji a můžete hrát.

Pro koho Střepy snů jsou a pro koho ne?

Máte rádi vyprávění o příbězích postav, o jejich radostech a strastech? Nezajímá vás až tak detailně, jestli jste skřety zabíjeli deset nebo dvanáct kol? Nepotřebujete vědět, jak a kdy se vyráběly saracénské šavle? Pak je to hra pro vás. Samozřejmě nic vám nebrání hrát historicky přesně například v období Husitů. Když si je Vypravěč i ostatní hráči nastudují dobře, jde tuto hru považovat i jako edukační nástroj. Historičtí, fyzikální a matematičtí pedanti budou pravděpodobně zklamáni a budou nuceni si vytvořit vlastní „dokonalé“ prostředí, nebo i je převést z již existujících her. Stejně tak si na své nepřijdou milovníci hexového papíru a složitých zbrojních tabulek propočítávajících všechny možné aspekty střelby(absurdity jako přesný rozptyl brokovnice, počet broků a podobně).

Přístup autorů

Toto je na první pohled nedůležitá věc, ale považuji ji za tolik zásadní, že ji zmínit musím. Ať už se zeptáte na RPGfóru, nebo na oficiálním webu Střepů snů, dostanete rychlou a vyčerpávající odpověď. Je vidět, že Ježek a jeho tým si za svým dílem stojí a snaží se jej udělat po všech stránkách co nejlepším. Dotazů dle mého názoru není moc (řekl bych, že je to dáno jasností pravidel), ale asi je na hodnocení příliš brzy.

Závěrem

Střepy snů mě nadchly. Koncept, herní mechanismy, příručku, cenu a další aspekty můžu zatím hodnotit pouze kladně. Hlubší mechanismy, hlavně co se týče vývoje postav, asi odhalí až delší seriálové hraní.

Trailer

O čem blog je zjistíte nejlépe sami vlastním pozorováním .